Poválečný vývoj šermu stylu Toyama ryū vedl k rozštěpení do tří samostatných linií: Morinaga-ha, Nakamura-ha a Yamaguchi-ha. Umožnil rovněž vznik moderních škol battōjutsu, pro které sice zůstal toyamský sylabus základním výchozím zdrojem, ten ale představitelé nových směrů dále upravovali a doplňovali o další techniky a principy. Úzké napojení těchto šermířských stylů na původní učení Rikugun Toyama Gakkō je patrné i dnes, což je dáno tím, že zakladatelé byli buďto ještě instruktory z Toyamské akademie, nebo šlo o jejich přímé žáky. Jakkoli bychom jistě našli více příkladů, vybral jsem tři školy battōjutsu, z nichž dvě jsou ve světě již dobře známy, a ta třetí se začíná aktivně prosazovat i v České republice.
Nejrozšířenější z nich je Nakamura ryū, kterou založil Nakamura Taizaburō (1912–2003). Jde bezpochyby o jednoho z nejvlivnějších japonských šermířů dvacátého století, k jehož odkazu se hlásí řada následovníků. V roce 1939 nastoupil Nakamura do Toyamské akademie a absolvoval tam výcvik. Poté byl vyslán do Mandžuska jako instruktor šermu a dalších bojových disciplín. S bohatými zkušenostmi se vrátil do akademie jako učitel, to už ale druhá světová válka mířila ke svému konci, škola byla uzavřena a začal platit zákaz výcviku bojových umění. Nakamura sensei byl první z bývalých tojamských instruktorů, kdo po zrušení tohoto zákazu začal oficiálně vyučovat guntō no sōhō, jak byl toyamský šerm původně označován. Zároveň v jeho osnovách prováděl osobité úpravy, které šly až tak daleko, že v roce 1953 představil svůj vlastní styl.
Nakamurovo umění meče se inspiruje kaligrafií (shodō), zejména tzv. eiji happō. Tento výraz by se dal přeložit jako „osm principů“, čímž se v kaligrafii myslí „osm základních tahů štětcem“. Paralelu v Nakamurově pojetí šermu tvoří především osm základních seků (happō giri), ale také osm postojů a osm způsobů uložení meče zpátky do pochvy. Nejde však jen o formální stránku věci. Princip eiji happō má hlubší smysl, dáno už tím, že v buddhistické obraznosti označuje číslovka osm zároveň myriádu, nespočet (možností). Tak jako zdatný kaligraf dokáže pomocí osmi variant tahů znázornit jakýkoli znak, zkušený šermíř dokáže pomocí osmi trajektorií seku vyřešit nespočet šermířských situací.
Kromě osmi individuálních kata je součástí osnov Nakamura ryū série sedmi kumitachi kata. Ty jsou podobně jako v Toyama ryū strohé co do množství pohybů, čímž se snaží připodobnit reálnému boji; příliš komplexní techniky ve skutečné konfrontaci spíše selhávají, což platí jak pro boj se zbraní, tak pro boj beze zbraně. Typickým rysem kumitachi stylu Nakamura je vysoká frekvence pravých a levých diagonálních seků a techniky, jejichž součástí je bodnutí (tsuki) protivníka. Vyspělejší studenti cvičí tyto kata se shinkenem.
Zajímavým bodem organizace tréninku Nakamura ryū je, že výuce kumitachi vždycky předchází nácvik tameshigiri. Vysvětluje se to jako příležitost zažít si správný úhel meče a trajektorii seku a nabrat potřebnou míru soustředění a mentální síly. Tato skutečnost je velmi zajímavá, jelikož poukazuje na to, že tameshigiri není cílem, nýbrž prostředkem tréninku. Neplatí tedy, co někdy tvrdí kritikové Toyama ryū a z ní odvozených škol, že jde o styly, které se věnují pouze bezduchému přesekávání slaměných a bambusových cílů. Nakamura sensei byl „radikálním propagátorem tameshigiri“, vždycky tuto metodu ovšem vnímal jako součást širšího spektra znalostí a dovedností šermíře.
Kromě získání efektivních dovedností při práci s mečem je cílem Nakamura ryū battōjutsu také seishin tanren aneb „posílení ducha“. Trpělivým a dlouhodobým tréninkem se adept umění meče zdokonaluje nejen po fyzické stránce, ale i charakterově. Tréninkové úsilí je zaměřeno nejen na tělo a zbraň, ale i na kokoro (čes. „srdce“), čímž se ve světě bojových umění myslí především „nezdolný duch“.
Váha Nakamurovy autority mu umožnila kriticky reflektovat podoby šermu, které podle jeho mnohaletých zkušeností postrádají autentičnost a funkčnost. Kritikou nešetřil zejména směrem k technikám tasení meče realizujícím se z pozice seiza a k šermířským stylům, které rezignovaly na používání ostrého meče. Svými rozmanitými aktivitami a publikacemi usiloval o integraci iaidō a kendō do jedné disciplíny – iaikendō, a tu doporučoval propojit s tameshigiri, jakožto metodou zpětné vazby, ověřující správnost použité techniky.
Hloubku stopy, kterou Nakamura Taizaburō zanechal v srdcích a myslích svých žáků-šermířů, demonstruje vzpomínka jeho prvního zahraničního studenta Johna Makiho Evanse. Ten ve své pozoruhodné knize Kurikara (2010) vypráví, jak během svého pobytu v Japonsku neměl zprvu zájem se se senseiem setkat. Jako adeptovi šermu v jeho duchovním rozměru mu nepřišlo příliš lákavé trénovat pod někým s vojenskou minulostí. Techniky Nakamura ryū mu navíc ve srovnání s komplexními a sofistikovanými kata některých koryū přišly primitivní a tameshigiri zase hrubé a surové. Po pár týdnech však spatřil senseie (tehdy už více než sedmdesátiletého) tasit meč a byl provždy okouzlen ladností a precizností jeho pohybů a energií, kterou vyzařoval. Podobně na Nakamuru vzpomínají i další.
Mediálně nejznámějším studentem senseie Nakamury je nejspíš Obata Toshishiro, zejména díky svému filmové angažmá. Diváci ho mohou vidět ve snímcích japonské i americké provenience, např. ve filmu The Sword of Bushido (česky Smrtící meč, 1989). Film příznačně začíná scénou s tameshigiri, které tu ovšem provádí jiný protagonista. Obata patří k předním propagátorům prakticky zaměřeného šermu toyamského směru mimo japonské ostrovy. Je autorem prvních anglicky psaných publikací o Toyama ryū battōjutsu (Naked Blade, 1986; Crimson Steel, 1987) a svého času se úspěšně zúčastnil mnoha klání (taikai) zaměřených na přesekávání makiwar. Uplatnil se rovněž jako testovač čepelí japonských mečů. Známý je jeho kabutowari test z roku 1994. Jde o tradiční zkoušku, při níž se testuje kvalita meče a zbroje tak, že pověřený šermíř udeří co největší silou do samurajské helmy (kabuto).
V roce 1990 představil Obata svou vlastní školu japonského šermu, kterou nazval shinkendō. Jak naznačuje název, jde o bojově orientovaný styl, který využívá „živého ostří“ – shinkenu. Přípona –dō však implikuje, že cílem shinkenda je i seberozvoj člověka. Základ kurikula tvoří vybrané techniky Toyama ryú a Nakamura ryū, obohacené o techniky a principy dalších bojových umění a cest, jmenovitě kendō (hbité pohyby a reakce), Yagyū Shinkage ryū a Kashima Shin ryū (intenzivní sparring), Jigen ryū (silné údery), Ioriken battōjutsu (rychlé a přesné tameshigiri), aikidō a Ryūkyū kobudō (plynulost). Jde o moderní bojové umění, které se stále vyvíjí a soubor technik ještě není definitivně uzavřen. Podobu osnov z konce 90. let Obata shrnul v knize Shinkendō: Japanese Swordsmanship (1999).
Shinkendō klade rovnocenný důraz na pět důležitých aspektů šermířské praxe: 1. suburi – procvičování základních seků a bodů, 2. battōho – metody tasení, 3. tanrengata – sólo kata, 4. tachiuchi – sparring, 5. tameshigiri – testování seků na nehybných cílech. Poslednímu aspektu Obata věnoval samostatnou publikaci Shinkendō Tameshigiri: Samurai Swordsmanship & Test Cutting (2005). Třebaže jde o gendai styl, neudělují se v shinkendu technické stupně kyū a dan. Místo nich je technický postup adeptů reflektován formou tradičních licencí menkyō, jaké se používaly ve feudálním Japonsku. Za účelem šíření a rozvoje stylu byla v roce 1994 založena International Shinkendō Federation.
Zatím asi posledním ze studentů původní Toyama ryū, který si založil vlastní školu battōjutsu, je Nakagawa Kinji (*1952). V mladí sice studoval jiné školy japonského šermu, zejména Hoki ryū a Musō Shinden ryū. Ve svých pětadvaceti letech se však zúčastnil semináře Toyama ryū pod vedením Tokutomiho Tasaburōa (1917–2001) a rozhodl se následovat cestu bojového umění tasení meče a bojového šermu toyamského směru. Sensei Tokutomi byl jedním z nejstarších studentů Morinagy Kiyoshiho, pod nímž studoval ještě v Toyamské akademii, a stejně jako jeho učitel vyučoval ve svém dōjō původní techniky guntō no sōhō z roku 1925 společně se třemi dalšími kata, které byly zavedeny v roce 1939.
Postupně získal Nakagawa Kinji 8. dan Toyama ryū Morinaga-ha a titul hanshi (učitel učitelů). V tréninku pokračoval i po odchodu z dōjō Tokutomi senseie a své znalosti japonského šermu obohacoval studiem dalších škol, zejména koryū. V roce 2012 začal vyučovat vlastní styl, který pojmenoval Nakagawa Tozan ryū. Co se týká výrazu tozan, jde o jiné čtení pro znaky toyama, čímž chtěl sensei Nakagawa zdůraznit vazbu na školu Toyama ryū. Výchozí sylabus obohatil o techniky shihō giri (seky do více směrů), techniky se dvěma meči (nitō no kata) a s krátkým mečem (kodachi no kata), přidal navíc další techniky kumitachi. Na rozdíl od Tokutomi senseie, který jako bývalý důstojník vedl výuku více „po vojensku“, Nakagawa sensei klade při tréninku stejnoměrně důraz na techniky sahō a reihō, příznačné pro klasické školy bojových umění. Sám říká: „V době, kdy se používal meč k zabíjení, byla původní Toyama ryū dobrá. Ale dnes v době míru pouhé techniky boje nestačí. Je zapotřebí k tomu přidat etiketu a eleganci.“
V souvislosti s technikami se dvěma meči bych rád dodal, že v rámci Nakagawa Tozan ryū nejde ani tak o skutečné bojové techniky, jako spíše o specifické cvičení, které umožňuje vyzkoušet si, jak funguje tělo, když držíme japonský meč a sekáme jím jen jednou rukou, zejména tou levou. Odborníci vědí, že i nejslavnější šermíř japonské historie Miyamoto Musashi a zakladatel školy dvou mečů (Nitō ryū, Niten Ichi ryū) začal cvičit se dvěma meči proto, aby uměl šermovat levou rukou pro případ, že by mu soupeř pravou ruku při střetu poranil. Navzdory obecné představě Musashi většinu soubojů vybojoval s jedním mečem a ten třímal obouruč.
Pokud nitō no kata jsou více méně tréninkovou záležitostí, oblíbená technika senseie Nakagawy – kiriage – je historicky ověřená a bojově efektivní. Kiriage (též gyaku kesagiri) je diagonální sek vedený zespoda. Využívali jej již samurajové ozbrojeni meči tachi, které nosili zavěšené na opasku u levého boku ostřím dolů. Při jízdě na koni bylo při této pozici sayi (pochvy meče) relativně snadné meč vytasit a zasáhnout jím protivníka či jeho koně. Ještě účinnější byl tento sek při pěším střetu. Středověcí japonští válečníci nosili brnění (yoroi), které krylo tělo zejména proti útokům shora. Spodní části těla nebyly z důvodu zajištění pohyblivosti a odlehčení válečníkovy zbroje tak dobře chráněny, a tudíž byly i mnohem zranitelnější. Spodní seky do těchto míst měly destruktivní následky.
Kiriage je náročný sek, možná vůbec ten nejobtížnější, zvlášť když se provádí rovnou z tasení, jak je zvykem v Nakagawa Tozan ryū. Obata píše, že během období Edo žilo jen několik málo šermířů, kteří tento sek zvládli dokonale. Jedním z nich byl Yagyū Munenori z proslulé školy šermu Yagyū Shinkage ryū, jenž během obléhání Ōsaky (1614–1615) údajně v jedné bitvě ochránil shōguna Ieyasu Tokugawu (1543–1616) tak, že sekem kiriage zneškodnil osm samurajů z řad protivníka, kteří shōguna ohrožovali. Od té doby členové rodu Yagyū působili ve službách shōgunátu jako učitelé šermu a poradci a těšili se jeho důvěře.
Zájemci o japonská bojová umění v České republice mají velké štěstí, že k nám sensei Nakagawa již více než deset let pravidelně přijíždí na delší výukové pobyty. Během nich své české studenty seznamuje jednak s tradičními formami toyamského bojového šermu, jak je vyučovali Morinaga sensei i Tokutomi sensei, jednak s dalšími technikami vlastní školy Nakagawa Tozan ryū. V roce 2019 ji z důvodu narůstajících odlišností přejmenoval na Nakagawa ryū battōjutsu.
Text je upravenou kapitolou z knihy Miroslava Černého Dědictví samurajů: Japonské umění meče v moderní době (Černý drak 2021). Se souhlasem autora byl pozměněn způsob zápisu japonských termínů.
Knížku lze pořídit v e-shopu nakladatelství Černý drak či v běžné distribuci:
https://zitsprirodou.cz/produkt/miroslav-cerny-dedictvi-samuraju/
https://www.kosmas.cz/knihy/287665/dedictvi-samuraju/
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/dedictvi-samuraju-325963665